CHODSKÝ PES

POHLED DO HISTORIE

Slova Chodsko a Chodové je odvozeno od slovesa choditi, neboť Chodové obcházeli a střežili hranice mezi Chodskem a Bavorskem asi už od 10. nebo 11.století. Strážní úkoly Chodů zaznamenal jako vůbec první ve své veršované kronice z let 1310 - 1315 Dalimil, a to, když hovořil o nařízeních knížete Břetislava I. z roku 1040. Chodové tedy podle různých pramenů konali na bavorsko-českém pomezí strážní službu významnou pro obranyschopnost země a za tuto významnou a nesnadnou službu jim byly přiznávány různé výhody a práva, kterým se ostatní poddaní nemohli těšit. Je možno pokládat za jisté, že ji konali se psy. Kdyby ji totiž dělali bez psů, byla by mnohem méně účinná. Důležitosti své služby si také hrdí Chodové byli vždy vědomi, podle toho si počínali při svých pozdějších nekonečných sporech se Švamberky, s pobělohorskou vrchností, Lammingery a s panovníkem (viz.kniha Psohlavci). Je tudíž jisté, že ke své práci používali psy obdobně jako je dnes používá pohraniční stráž. Jde jen o to, jací psi to byli, jaké psy Chodové používali, jak tito psi vypadali.

Chodského psa můžeme přiřadit k velké skupině evropských ovčáckých plemen, tj. ovčáků se vztyčenými, na vrcholu více nebo méně zašpičatělými ušními boltci, s lehce zašpičatělou čenichovou partií obličejové části hlavy. Jejich prapůvod můžeme hledat v době bronzové, kdy dochází k domestikaci psů a z potulného člověka - lovce se stává zemědělec. Kosterní pozůstatky psů byly nalezeny na různých místech Evropy, u nás u Olomouce a Opavy. Docházelo ke vzniku různých odchylek díky specifickým klimatickým podmínkám a izolaci některých jedinců. Nedocházelo však k žádnému záměrnému šlechtění. Pojmy jako "standard plemene", a "teorie chovu a dědičnosti" ještě nebyly známy. Rozdíly se zejména projevovaly v typu srsti. Existovaly starobylé formy ovčáků hrubosrstých, krátkosrstých a dlouhosrstých. Jednou z místních variant dlouhosrstého ovčáka je i chodský pes, který se vyvinul v oblasti kolem vesnice Klenčí na Šumavě nejspíš díky procesu, kterému říkáme reproduktivní izolace.

Původ chodského psa je těžké historicky doložit, ale existují některé písemné prameny, které na nějakého takového psa poukazují. Jedna zmínka je v německy psané práci J.A.Gabriela o Chodsku z roku 1864, kde píše: "Dává se jim přezdívka Psohlavci (Hundskopfige) jež povstala z toho, že měli na svém praporci jako znamení hlavu psa, věrného strážce domu …"

Pár řádku, nejspíš také o chodských psech, můžeme najít v knížce Aloise Jiráska Psohlavci, kterou napsal mezi roky 1883 - 1884, pojednávající o Chodech, kteří hlídali české hranice spolu se svými statnými psy do doby, než byl chodský lid prodán Lomikarovi a Chodové ztratili svá práva (po třicetileté válce): "Za dob pokojných chodili po pomezí a dbali, aby sousedé Němci hranic našich neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm nelovili a vůbec pychu v něm se nedopouštěli. Přitom, jak staré paměti vypravují, bylo Chodům nejednou krvavou bitku podstoupit, a to s pytláky a škůdci bavorskými, zvláště brodskými. Spolehlivými společníky byli Chodům na těch pochůzkách i strážích velicí a silní psové, dobrou pak družkou čakana (hůl) … Kdykoliv český král ubíral se jejich končinami, vítali jej Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým, na němž psí hlavu v erbu měli (odtud přezdívka jejich: Psohlavci)…" Dalšími důkazy můžou být například ilustrace Psohlavců Mikoláše Alše, literární díla Jindřicha Šimona Baara opěvující Chodsko, kde píše o psech, kteří se vyskytují v rodné vesnici Klenčí a okolí. Ve svém díle "Poslední povídky" psané na začátku 20. století píše: "a chovali si pro svou službu a pomoc neobyčejně ostražité psy ovčáckého plemena, tak zvané vlčáky. Podnes skoro v každé vesnici chodské najdete příjmení Psutka, zbytek to rodu, který měl na starosti čistokrevný chov těchto věrných průvodců a pomocníků chodských". V Hrádku u Domažlic můžeme najít pomník Jana Sladkého - Koziny se psem. Existuje také několik fotografií dlouhosrstých ovčáků ze 60. a 70. let 20. století, které můžeme bez okolků označit za "chodské", např. "Příručka chovatela oviec" M.Mikuše, kde nás na str. 311 překvapí překrásný "chodský ovčiarsky pes" (foto doc. dr. V. Kurz). Mohli bychom si položit otázku, jestli všichni popisují jedno a totéž plemeno, ale to je problém pro odborníky - historiky.

O POČÁTCÍCH CHOVU

V roce 1982 zaslal doc. ing. dr. Vilém Kurz († 1991) ing. Janu Findejsovi fotografie psů několika plemen, o nichž se domníval, že naděje na jejich obnovu je reálná. Mezi fotografiemi byl i snímek dlouhosrstého ovčáckého psa. Pan J. Findejs v časopise Náš pes, číslo 14/1990, píše: "… pan doc. dr. ing. Vilém Kurz mi poslal fotografii psa, který se velmi přibližoval svým výrazem psu na uvedené soše v Hrádku u Domažlic. Poděkoval jsem panu doc. Kurzovi a fotografii jsem bez otálení nechal zveřejnit ve 4. čísle časopisu Pes přítel člověka v roce 1984…" V dubnovém čísle časopisu Pes přítel člověka v roce 1984, kde byl zveřejněn mimo jiné již zmíněný snímek a článek pana ing. Findejse o nových národních plemenech, autor popisuje kromě chodského psa, beskydského či ovčáckého bundáše někdy zvaného beskydský ovčák, hajčárka neboli zaháněče a karlovarského krysaříka. O chodském psu neboli chodském ovčáku zde píše: "… byl o něco menší než německý ovčák - jeho výška se pohybovala okolo 55 cm. Vynikal pevnou kostrou, širokým a prostorným předhrudím a výraznou hlavou se silnými čelistmi. Ucho bylo postavené, kratší a u kořene široké. Jeho dlouhá srst s hustou podsadou ho chránila proti jakékoliv nepřízni počasí. Zbarvení srsti bylo černé se žlutými znaky (tzv. pálením). Ani o výskytu zbytků tohoto plemene nejsou k dispozici žádné zprávy ani jiné údaje, a tak jeho obnovení a záchrana spočívá opravdu jen v náhodě, že některý z milovníků Chodska, po přečtení těchto řádků, vynaloží své síly a objeví ten nejnutnější základ k jeho obnově. Spíše však chodský pes zůstane nadále vzpomínkou na slavné dny Chodů."…

Po zveřejnění článku se přihlásili majitelé psů, zejména dva z Prostějovska. Bohužel nebyla žádná odezva čtenářů z oblasti Šumavy. Psi, kteří odpovídali typem a popisem hledanému chodskému psu, se tak stali základem pro registrovaný chov nynějšího současného chodského psa. Nemůžeme však tvrdit, že nalezení a vybráni psi jsou zbytkem původního plemene. Musel by být dokázán původ každého psa a jeho několika předešlých generací, což by nebylo vůbec lehké a možná ani možné.

Založení chovu chodského psa bylo tedy prováděno formou regenerace nalezených jedinců (Bessy, Blesk, Dixi) požadovaných znaků, u nichž nebylo známo, jak byli geneticky založeni jejich předchůdci, takže se muselo postupovat podle jejich fenotypu, z něhož se hodnotilo genetické založení. Hlavním cílem regenerace plemene bylo odchovávat zdravé, velmi odolné a nenáročné psy, temperamentní a s chutí do práce, výborné hlídače a společníky za každé situace a pro všechny kategorie zájemců.

V roce 1985 se narodil první vrh "A" na Barance spojením Dixiho a Bessy v chovné stanici Leopolda Hykela z Otaslavic v počtu 6 štěňat a v roce 1986 vrh druhý "B" na Barance spojením Bleska a Bessy, ve stejném počtu. Od roku 1987 do roku 1992 bylo odchováno 35 vrhů. Po pěti letech od prvního vrhu se používali postupně do chovu další regeneráti pro oživení krve, kteří odpovídali svým typem a vlastnostmi požadovanému záměru tvorby plemene. Šlo nejprve o zkušební vrhy a po zhodnocení jejich odchovů byly dle výsledků dále využíváni. Byly to dvě feny Dina a Brita a tři psi Brix (zakladatel III.linie, používán v chovu od roku 1990), Alex (IV.linie, od roku 1996) a Harry (V.linie).

Aby bylo možno CHP brzy ustálit v jeho znacích, byly tyto znaky voleny recesivně přenosné (délka srsti, poloha ucha, výška atd.), což vyhovovalo vzhledu plemene. Některé znaky (plnochrupost, tmavost oka atd.) musely být však zvoleny jako dominantní, protože jejich recesivní projev (např. chudozubost) by byl okamžitě při heterozygotním založení rodičů vyřazován.

PROČ JE LEPŠÍ VOLIT ZNAKY RECESIVNÍHO CHARAKTERU?

Při vytváření nového plemene je totiž daleko výhodnější, jestliže zvolíme znak recesivního charakteru. V tomto případě totiž bezpečně víme, že zvíře, které bude tento znak vykazovat, bude skutečně v příslušném vlohovém páru čistokrevně založeno. Jinak by se totiž takový znak nemohl vůbec projevit. Naopak, zvolíme - li znak, který je podmíněn dominantní vlohou, může mít zvíře buď založení AA, tedy dominantně homozygotní nebo Aa, tedy heterozygotní a pak se může snadno stát, že se spáří zvířata, jež jsou obě heterozygotně založena a v důsledku známých Mendlových zákonitostí dojde nutně k vyštěpení 25 % potomků se založením aa, tedy se znakem protichůdným. Vyřazení takových zvířat z dalšího chovu samozřejmě k "očištění" plemena nepostačí, protože recesivní alela se právě proto, že je recesivní, bude v plemenu skrytě uchovávat dál. Zde by pomohlo jedině vyřadit oba rodiče (jejich genotyp je Aa) takových potomků z dalšího chovu, protože ti jsou nutně nositeli nežádoucí recesivní alely. Ostatní zvířata, především plemeníci, by se pak měla podrobit testovacímu páření, aby se poznalo, zda mají genotyp AA či Aa.

Aby bylo dosaženo v obou případech genetického založení (recesivní a dominantní znaky) dle požadavku na tvorbu plemene, muselo být použito i příbuzenské plemenitby, bez které se regenerace plemene neobejde. Tvůrci chodského psa si však ujasnili, co od ní požadují a do jakého stupně ji povolí.

CO JE PŘÍBUZENSKÁ PLEMENITBA (INBREEDING) ?

vzájemné páření jedinců, kteří jsou si více příbuzní, než je průměr populace (např. bratr x sestra, otec x dcera, bratranec x sestřenice, strýc x neteř atd.)
potomci příbuzných zvířat se v průměru vždy vyznačují větší podobností než zvířata nepříbuzná.
stupeň příbuznosti, tj. větší nebo menší shoda genotypů, se určuje pomocí koeficientu příbuznosti (inbreedingu).

Klady příbuzenské plemenitby

schopnost upevnit a udržet žádoucí znaky určitého zvířete v dalších generacích
zvyšování homozygotnosti v populace na úkor heterozygotnosti, což se v praxi projeví snižováním výskytu průměrných a podprůměrných jedinců, ale především zvyšováním vynikajících jedinců, které můžeme použít pro založení linie.
jedna z možných cest, jak odhalit přítomnost nežádoucích faktorů recesivního charakteru a jejich příslušné nositele (heterozygoty) a poté včas vyřadit takovéto jedince. Při aplikaci příbuzenské plemenitby je totiž daleko větší pravděpodobnost, že se v potomstvu sejdou dvě stejné recesivní alely, které mohou být v tomto homozygotním stavu příčinou úhynu nebo těžkého poškození svých nositelů. Tyto defekty nezpůsobuje příbuzenská plemenitba jako taková, ona pouze svádí tyto nežádoucí faktory do homozygotního stavu a ten je pak skutečnou příčinou výskytu příslušného dědičného defektu.

Zápory příbuzenské plemenitby

Dlouhodobým používáním příbuzenské plemenitby se v chovu může vyskytnout tzv. inbreedingová deprese (projevila se například při šlechtění českého teriéra a českého strakatého psa), která se projevuje sníženou životaschopností potomstva, opakovaným výskytem dědičných defektů, abnormalit a chorob. Tyto nežádoucí vlohy jsou většinou kontrolovány recesivními alelami. Tato recesivní vlastnost se objevuje v populaci zřídka a její výskyt nelze předvídat, protože s tímto defektem se můžeme třeba setkat až v 5.generaci a často nejsme schopni určit nositele nežádoucího znaku.

Při dalším postupu regenerace CHP nebylo třeba používat úzkou příbuzenskou plemenitbu v jedné linii po dobu několika generací a byla dodržována tzv. liniová plemenitba, která je založena na vzdálené příbuzenské plemenitbě, přičemž nebyl přesáhnut koeficient příbuzenské plemenitby nad 6,5 % Wrightova vzorce (tento nízký stupeň není nebezpečný z hlediska přenosu těžkých vad vyvolaných příbuzenskou plemenitbou). Takto vedená příbuzenská plemenitba vedla ke stabilizaci tělesných znaků, jako plnochrupost, délka srsti, délka ucha, tvar lebky, zbarvení srsti apod. V letech 1993 - 95 došlo k rychlému zlepšení a sjednocení typu chodského psa i ustálení kohoutkové výšky, a to zejména díky přispění plemeníka Birri Chodský pes, který prokázal silnou dědivou sílu. S fenami různého krevního vedení i kvalit předával štěňatům perfektní typ, ideální výšku, dobrý pigment a bohaté osrstění. Jeho plemenná hodnota však není samozřejmě náhodná, poněvadž byl pokračovatelem svého perfektního otce Asana na Bylinkách a neméně kvalitního děda Bena na Barance.

CO JE LINIOVÁ PLEMENITBA?

Zakladatelem linie je vždy vynikající jedinec, který je většinou výsledkem úzké příbuzenské plemenitby, která ustálí jeho charakteristické znaky a vlastnosti. Vybíraný jedinec se musí výrazně kladně uplatnit v chovu tím, že zanechá několik vynikajících potomků požadovaných exteriérových znaků a vlastností.
Pro udržení chovné linie kryjeme všechny feny vhodnými psy té linie, do které patří jejich otec. Přitom nepoužíváme úzkou příbuzenskou plemenitbu, ale pouze vzdálenou příbuzenskou plemenitbu (liniovou plemenitbou) na vynikajícího předka, který by se měl objevit v rodokmenu potomků dvakrát či vícekrát ve vzdálenosti 3-4 volné generace. Takto vedenou příbuzenskou plemenitbou geneticky upevňujeme požadované znaky a vlastnosti zakladatele linie a máme šanci selekcí odstraňovat všechny nežádoucí znaky a vlastnosti.
Každá chovná linie se vyznačuje určitým znakem či vlastností nápadněji vyvinutou nad průměr ostatních příslušníků plemene, ostatní populace. Může to však také být znak či vlastnost nežádoucí.
Vliv vynikajícího předka se může uplatnit maximálně do páté generace potomků (s každou další generací úměrně klesá vliv na odchov). Pokud se během této doby nenajde několik potomků, kteří jeho vynikající znaky a vlastnosti mají, nepodaří se chovnou linii vytvořit nikdy. Taková linie byla založena na jedinci nevalného genotypu nebo byl chov veden špatně.
Po několika letech šlechtitelské práce máme několik vzájemně nepříbuzných chovných linií, dědičně ustálených ve znacích a vlastnostech. Příbuzenská vzdálenost mezi jednotlivými liniemi je tak veliká, že meziliniovým křížením můžeme zušlechťovat jednu linii jinou linií, abychom získali skutečně dokonalé jedince vynikajícího fenotypu, ale především vynikajícího genotypu. Tímto způsoben vzájemného křížení chovných linií mezi sebou dosáhneme vyrovnanosti plemene, zvýšení stupně zdraví odchovaných jedinců zvýšením jejich odolnosti proti chorobám, zlepšení jejich konstituce spolu s celkovým zlepšením i jejich kvality.

Po 11 letech chovu mohli chovatelé tohoto plemene konstatovat, že stejně založené plemenné znaky jsou ustálené a chov není ohrožen vážnými nedostatky. Protože u CHP došlo k poměrně širokému výběru jedinců pro regeneraci, nehrozí ve 4 - 5 generaci k depresi, jako tomu bylo např. u českého teriéra a u českého strakatého psa (jako první se objevily těžkosti při porodech, výskyt jedinců neschopných dalšího chovu, neschopnost štěňat sát mateřské mléko (ztráta sacího reflexu), hynutí štěňat po porodu bez zjevné příčiny ad.), kteří vznikli stejným způsobem chovu - ze dvou až tří výchozích jedinců za použití příbuzenské plemenitby. Toto u CHP nepřichází v úvahu. Je samozřejmé, že nežádoucí recesivní vady, dosud skryté, se mohou objevit po mnoha generacích. Vady jako kryptorchismus, chybění zubů se objevily v malém množství, vzhledem k počtu odchovů za 11 let existence plemene, což je překvapující, neboť nebylo známo nic o předcích jedinců vzatých do regenerace. V chovu se tedy nevyskytly nežádoucí recesivně založené znaky ani negativní vlivy příbuzenské plemenitby. Ty se ani dnes neprojevují.

Nelehký cíl vytvořit ideálního rodinného psa z několika mála psů vhodných pro chov se zdařil. Do konce roku 1999 bylo odchováno již 231 vrhů a registrováno 1339 štěňat, která mají běžně 7-9 generací registrovaných předků. Poslední roky se klade důraz na odstup od příbuzenské plemenitby při zachování požadovaných znaků. Bohužel se zřejmě nepodaří zachovat všechny linie. Chovatelské kolegium pečlivě zvažuje další vývoj plemene, výběr vhodných chovných párů a zachování alespoň tří původních linií. Do roku 2000 bylo využito celkem (mimo zakladatelů) 36 plemeníků, z toho většina z nich má již úspěšné pokračovatele. Chovem chodských psů se zabývá přes 100 chovatelských stanic.

Od roku 1997 byla zavedena povinnost RTG DKK (rentgenování výskytu dysplazie kyčelního kloubu), přičemž k chovu mohou být použiti psi maximálně s II. stupněm pozitivního nálezu (2/2). Psi s RTG DKK II. stupně nejsou oblastními poradci k chovu doporučováni. Feny při výskytu RTG DKK II. stupně (2/0, 0/2, 2/1,1/ 2, 2/2) mohou být použity k chovu s omezením maximálně na 2 vrhy a mohou být kryty výhradně psem s RTG DKK negativní, tj. 0/0. S DKK se potýká řada jiných plemen a jedinou možnou ochranou proti ní je přísná a svědomitá selekce jedinců při zařazování do řízené plemenitby.

Klub přátel chodského psa (KPCHP), který sdružuje majitelé a příznivce tohoto našeho národního plemene, byl založen v listopadu 1991 na ustavující schůzi ve Vrbně pod Pradědem. Klub registruje okolo 300 řádných členů, pro které vydává třikrát ročně klubový zpravodaj. Každoročně pořádá klubovou a speciální výstavu, několik svodů dorostu a bonitaci, klubové akce a setkání.

O Chodském psu vyšla i kniha "Chodský pes" ing. Jana Findejse.

Chodský pes je zatím jen národní plemeno, není uznáno mezinárodní organizací FCI, tzn., že se například nemůže zúčastňovat mezinárodních výstav a některých kynologických soutěží. KPCHP se snaží o mezinárodní uznání chodského psa, a proto se zaměřuje na cílenou plemenitbu a v neposlední řadě i na propagaci plemene. Zejména perfektní pracovní vlastnosti a projev chodského psa vzbudil velký zájem v zahraničí. V současné době jsou chodští psi v Německu, Švédsku, USA, Rakousku a nyní se ozývají vážní zájemci z Francie, Lucemburska a Holandska.

Není výjimkou CHP se složenou všestrannou zkouškou z výkonu (stopa, poslušnost, obrana), běžně se skládají zkoušky 1. a 2., ale i 3. stupně. Úspěšně se reprezentuje v agility - fena Gabra na Barance (o.Asan na Bylinkách, m.Asta na Barance) se umístila jako 3. na mistrovství republiky. Chodští psi mají složené záchranářské a lavinové zkoušky, několik jedinců bylo používáno v zápřahu v saňovém sportu a v pastevectví.

Napsáno v roce 2000 jako součást školní práce. Lenka Cábová